Interview s Bohem
Pojď dál, řekl Bůh. Tak ty bys se mnou chtěl udělat interview?
Jestli máš čas, řekl jsem.
Bůh se usmál a odpověděl: Můj čas je věčnost, a proto je ho dost a na všechno. A co se mě vlastně chceš zeptat?
Co tě na lidech nejvíce překvapuje?
Bůh odpověděl: To, že je nudí být dětmi, a tak pospíchají, aby dospěli, a když jsou dospělí, zase touží být dětmi.
Že ztrácejí zdraví, aby si vydělali peníze a pak utrácejí peníze za to, aby dali do pořádku své zdraví.
Že se natolik strachují o budoucnost, že zapomínají na přítomnost, a tak vlastně nežijí ani pro přítomnost ani pro budoucnost.
Že žijí, jakoby neměli nikdy umřít, a že umírají, jakoby nikdy nežili ...
Bůh mě vzal za ruce a chvíli jsme mlčeli. Pak jsem se zeptal: Co bys chtěl jako rodič naučit své děti?
Bůh se usmál a odpověděl: Chci, aby poznaly, že nemohou nikoho donutit, aby je miloval. Mohou jen dovolit, aby je druzí milovali.
Že nejcennější není to, co v životě mají, ale koho mají.
Chci, aby poznaly, že není dobré porovnávat se s druhými. Každý bude souzen sám za sebe, ne v nějaké skupině lidí.
Také to, že trvá jen pár vteřin způsobit lidem, které milujeme, hluboká zranění, ale trvá mnoho let, než se taková zranění uzdraví.
Chci, aby se naučily odpouštět, odpouštět skutkem.
Aby věděly, že za peníze si mohou koupit mnoho, kromě štěstí.
Chci, aby poznali, že opravdový přítel je ten, kdo o nich všechno ví a přesto je má rád.
Že vždycky nestačí aby jim odpustili druzí, ale že oni sami musejí odpouštět.
Chvíli jsem tam seděl a těšil se z Boží přítomnosti. Pak jsem Bohu poděkoval, že si na mě udělal čas. Poděkoval jsem mu za všechno, co pro mě a mou rodinu dělá. A Bůh odpověděl: Kdykoli. Jsem tu 24 hodin denně. Jen se zeptej a já Ti odpovím.
Lidé zapomenou, co jste řekli. Lidé zapomenou co jste udělali, ale nikdy nezapomenou, jak se vedle vás cítili.